Student activities/Aktivity studentů

ECPMUN 2026

This year, I had the incredible privilege of serving as Deputy Secretary-General for ECPMUN 2026. Despite the many  responsibilities and the occasional stress that came with the role, I am endlessly grateful for an experience that brought months of hard work to life in just three unforgettable days. Watching seven committees engage in thoughtful debate on pressing global issues, from nuclear safety in war-affected zones to the dangers faced by displaced girls in Sudan, reminded me that all of the hard work paid off, specially after seeing so much passion on the delegates’ faces. 

This role has taught me many things about leadership, but also patience and resilience, as sometimes things just do not work out on the first try. However, the most important people are those who have done all the work in silence months in advance. None of this would have been possible without our incredible organisation team, my fellow Secretariat members, and our directors, Ms. Kister and Mr. Matthews, whose dedication and support helped every little piece of this conference fall into place, and thus making sure everything ran as smoothly as possible.

As the placards are finally put away, I am left with immense gratitude, wonderful memories, and the reminder that behind every successful conference lies a team of people spending sometimes even up to four hours after school to make just a three-day conference possible.

Barbora Petrovičová, Deputy Secretary General (Year 4)

As a member of the organising team for ECPMUN '26 and a committee chair, I am thrilled that the conference went so smoothly and just as we had hoped and anticipated. After many months of planning and meetings, the moment finally arrived. Naturally, there were some pre-conference nerves, especially for me as a first-time chair. However, within the first hour of debate, it became clear that everyone shared the same goals. 

The delegates were there to learn, debate, make a difference, and enjoy the experience. This common ground allowed our committee to engage in fruitful, lively debates regarding issues such as the use of AI and climate-driven displacement, while still having plenty of fun, including the traditional punishments. Our first-time delegates truly put their best foot forward, with several earning well-deserved awards. While there is always room for improvement, this experience gives us valuable insights to make the next ECPMUN even better. An event like this would not have been possible without the dedication of our Secretariat, the organising team, Ms. Kister, Mr. Matthews, and everyone else who worked behind the scenes to make this conference a success.

Klára Duffková, Chair of UNHRC

This year I had the pleasure of being a first-time delegate at ECPMUN. I was scared at the beginning and during the weeks that led up to the conference as it was going to be my first time attending an MUN conference. However, the moment I sat in my seat in the committee and gave my first opening speech I knew I was going to enjoy the weekend to the fullest. It was a weekend full of inspiring speeches, debating and also getting to meet new people from all over the world. Over the course of the weekend we debated across two topics. Everyone was wonderful, all the delegates and both of the chairs. We were able to go from debating on serious issues to having fun and laughing (especially during funny punishments), which was truly what made the experience so incredible. 

Overall, it was a pleasure being a part of something so special. It improved my confidence and showed me that hard work really does pay off in the end, while still having a great time. Lastly I would love to thank everyone behind the scenes and all who made the weekend so incredible, making my first MUN the best it could possibly be. 

Ella Skokanová, Delegate 

Letos jsem měla neuvěřitelnou výsadu působit jako zástupkyně generálního tajemníka konference ECPMUN 2026. Navzdory mnoha povinnostem a občasnému stresu, který s touto rolí souvisel, jsem nekonečně vděčná za zkušenost, která mi kvůli pouhým třem nezapomenutelným dnům přinesla měsíce tvrdé práce. Sledování sedmi výborů, jak se zabývají promyšlenou debatou o naléhavých globálních otázkách, od jaderné bezpečnosti ve válkou postižených zónách až po nebezpečí, kterým čelí vysídlené dívky v Súdánu, mi připomnělo, že veškerá tvrdá práce se vyplatila, obzvláště poté, co jsem ve tvářích delegátů viděla tolik nadšení. 

Tato role mě naučila mnoha věcem o vedení, ale také o trpělivosti a odolnosti, protože někdy se věci prostě nevydaří napoprvé. Nejdůležitější lidé jsou však ti, kteří veškerou práci odvedli v tichosti měsíce předem. Nic z toho by nebylo možné bez našeho neuvěřitelného organizačního týmu, mých kolegů ze sekretariátu a našich vedoucích, paní Kister a pana Matthewse, jejichž obětavost a podpora pomohly, aby každá maličkost této konference zapadla na své místo, a tím zajistily, aby vše proběhlo co nejvíce hladce. 

Teď když jsou hlasovací cedulky konečně uklizené, zůstává ve mně nesmírná vděčnost, krásné vzpomínky a připomínka toho, že za každou úspěšnou konferencí stojí tým lidí, kteří někdy stráví až čtyři hodiny po škole, aby umožnili pouhou třídenní konferenci.

Barbora Petrovičová, zástupkyně generálního tajemníka (4. ročník)

Jako členka organizačního týmu ECPMUN '26 a předsedkyně výboru jsem nadšená, že konference proběhla tak hladce a přesně tak, jak jsme doufali a očekávali. Po mnoha měsících plánování a schůzek konečně nastal ten okamžik. Před konferencí jsem byla samozřejmě nervózní, zejména pro to, že jsem byla předsedkyní poprvé. Během první hodiny debaty se však ukázalo, že všichni sdílejí stejné cíle. 

Delegáti se sešli, aby se učili, debatovali, něco změnili a užili si tuto zkušenost. Tato společná řeč umožnila našemu výboru zapojit se do plodných a živých debat o otázkách, jako je používání umělé inteligence a vysídlování v důsledku klimatických změn, a zároveň si užít spoustu zábavy, včetně tradičních trestů. Naši delegáti, kteří se konference zúčastnili poprvé, skutečně vydali ze sebe to nejlepší a několik z nich si zasloužené ocenění vysloužilo. I když je vždy prostor pro zlepšení, tato zkušenost nám dává cenné poznatky, díky nimž bude příští konference ECPMUN ještě lepší. Taková akce by nebyla možná bez obětavosti našeho sekretariátu, organizačního týmu, paní Kister, pana Matthewse a všech ostatních, kteří pracovali v zákulisí na tom, aby tato konference byla úspěšná.

Klára Duffková, předsedkyně výboru UNHRC

Letos jsem měla tu čest být poprvé delegátkou na konferenci ECPMUN. Na začátku a během týdnů předcházejících konferenci jsem se bála, protože to měla být moje první účast na konferenci MUN. Nicméně v okamžiku, kdy jsem se posadila na své místo ve výboru a pronesla svůj první úvodní projev, věděla jsem, že si ten víkend užiju naplno. Byl to víkend plný inspirativních projevů, debat a také setkání s novými lidmi z celého světa. Během víkendu jsme debatovali on dvou tématech. Všichni byli úžasní, všichni delegáti i oba předsedové. Mohli jsme přejít od debat o vážných tématech k zábavě a smíchu (zejména během vtipných trestů), což bylo to, co z této zkušenosti udělalo tak neuvěřitelný zážitek.

Celkově vzato mi bylo potěšením být součástí něčeho tak výjimečného. Zvýšilo mi to sebevědomí a ukázalo mi to, že tvrdá práce se nakonec opravdu vyplatí, a přitom je možné se i pobavit.

Nakonec bych ráda poděkovala všem v zákulisí a všem, kteří učinili tento víkend tak úžasným a díky nimž byl můj první zážitek s MUN nejlepší, jaký mohl být.

Ella Skokanová, delegátka

Applied Economics Challenge Prague/Ekonomická soutěž v Praze

This term saw the launch of a new applied economics competition for IB students which was a creative collaboration between The English College in Prague and The International School of Prague. Various schools from Prague attended as well as representatives from Akademia in Warsaw, our partner school.

The day began with a keynote speech from Dr Melanie Zajacová from Charles University. She explained the remarkable results of her project to reduce the social cost of homelessness through direct payments to homeless people. Then the competition began in earnest when the student teams received a dossier of information about the fictional European country of Veridia. From these various articles and charts they had to identify the priority problems facing the country and decide the best economic policies to address them. 

To assist them in their work, the students were mentored by staff from VŠE, CERGE-EI , UNYP and the National Pedagogical Institute. The day culminated in the teams presenting their recommendations to the Prime Minister and governor of the Central Bank of Veridia. 

The judges were very impressed by the quality of work from all the student teams. A special congratulations to Lukáš Hladík, Jáchym Gebauer, Kryštof Pirner and Oliver Vohánka from the ECP who were joint overall winners and each received a Czk 50,000 scholarship to study at UNYP. 

V říjnu byla zahájena nová soutěž v aplikované ekonomii pro studenty IB, která byla výsledkem kreativní spolupráce mezi Anglickým gymnáziem a mezinárodní školou ISP. Zúčastnily se jí různé školy z Prahy a také zástupci partnerské školy Akademie ve Varšavě.

Den začal úvodním projevem Dr. Melanie Zajacové z Univerzity Karlovy. Vysvětlila pozoruhodné výsledky svého projektu na snížení společenských nákladů bezdomovectví prostřednictvím přímých plateb lidem bez domova. Poté začala soutěž naplno, když studentské týmy obdržely dokumentaci s informacemi o fiktivní evropské zemi Veridia. Z těchto různých článků a grafů musely identifikovat prioritní problémy, kterým země čelí, a zvolit nejlepší hospodářskou politiku k jejich řešení.

Studentům s jejich prací pomáhali mentori z VŠE, CERGE-EI, UNYP a Národního pedagogického institutu. Vrcholem dne bylo, že týmy prezentovaly svá doporučení premiérovi a guvernérovi Centrální banky Veridie.

Porotci byli velmi ohromeni kvalitou práce všech studentských týmů. Zvláštní gratulace patří našemu týmu ve složení Lukáš Hladík, Jáchym Gebauer, Kryštof Pirner a Oliver Vohánka, který se umístil na společném celkovém prvním místě a každý z členů obdržel stipendium ve výši 50 000 Kč na studium na univerzitě UNYP.

Student visits to university lectures/Studenti navštěvují univerzitní přednášky

On Thursday, 8 October 2026, I had the opportunity to attend a university lecture at AAU titled “Do Nations Have Navels? Ernest Gellner vs. Anthony D. Smith.” The experience greatly exceeded my expectations.

The lecture explored two contrasting theories about the origins of nations: whether they emerged through modernisation and the Industrial Revolution or developed from older ethnic communities and shared cultural traditions. Although the concepts were complex and sometimes challenging to understand, it was satisfying to grasp the arguments and their wider implications. The experience gave me a new perspective on historical debates and showed me how rewarding it can be to engage with challenging ideas beyond the classroom.

Michael Mašovský, Year 4 student

Ve čtvrtek 8. října 2026 jsem měl možnost zúčastnit se univerzitní přednášky na univerzitě AAU s názvem „Mají národy pupeční jizvy? Ernest Gellner vs. Anthony D. Smith“. Tento zážitek značně předčil má očekávání.

Přednáška se zabývala dvěma protichůdnými teoriemi o vzniku národů: zda se zrodily v důsledku modernizace a průmyslové revoluce, nebo zda se vyvinuly ze starších etnických společenství a sdílených kulturních tradic. Ačkoli byly tyto koncepty složité a místy náročné na pochopení, bylo velmi uspokojující těmto argumentům i jejich širším souvislostem porozumět. Tato zkušenost mi nabídla nový pohled na historické debaty a ukázala mi, jak obohacující může být zabývat se náročnými myšlenkami i mimo běžnou výuku.

Michael Mašovský, 4. ročník

ECP Times/Školní noviny

ECP Times student reporters held an interview with Mr Mojmír Hampl, the Head of the Czech Fiscal Council. 

Redaktoři školních novin ECP Times vedli rozhovor s panem Mojmírem Hamplem, předsedou Národní rozpočtové rady.

The same school building after 100 years/Stejná školní budova po 100 letech 

An interview/Rozhovor 

My great-grandmother celebrated her 100th birthday on 6 June 2026. Despite her age, she remains remarkably active and enjoys recalling her childhood and school days with a smile. This September, I will be starting at The English College in Prague, which is housed in a building on Sokolovská Street in Prague's Vysočany district. By a remarkable coincidence, my great-grandmother also attended school in this very building nearly ninety years ago, when she lived nearby in Krocínka.

The building that now houses The English College in Prague has a long history. School life there was very different decades ago, and the building itself looked quite different too. My great-grandmother, Jaroslava Holečková, who attended the school during the 1930s, shares her memories of what the school was like, how lessons were taught, what equipment pupils used, and how they spent their break times.

Do you remember your first day at this school? What was it like?

On 1 September 1932, I went into the ground floor for the very first time, where our Year One classroom was. We met our teacher, who introduced herself to us, and she stayed with our class for all five years.

How would you describe the school building as it was when you attended it?

I remember it as a single-storey building, and there were two or three steps leading down into the ground floor, where our classroom was.

Which part of the school has stayed in your memory the most?

I think it was the ground floor. From the other side we could see the Vysočany Town Hall. It was just across what I think was a garden—or something like that. I can't remember exactly. But I do remember that the school was very close to the Town Hall.

How was your classroom different from the classrooms we have today?

The biggest difference was that we had long wooden desks, with two pupils sitting together at each one. The benches and desks were joined together. There weren't separate chairs like there are today.

Can you tell me what a typical school day was like?

We arrived in the morning, sat down at our desks, and then our teacher came in, greeted us and told us what our first lesson would be. After one or two lessons we had a break, during which we spent about ten minutes walking up and down the corridor. Then we carried on with our next lessons.

What school equipment did you use during lessons?

We wrote with dip pens. Each desk had an inkwell, and we dipped our pens into the ink before writing. Children today don't know anything about writing that way.

Did you use rulers in geometry lessons?

Yes, of course. We had rulers and set squares for geometry.

What about books and exercise books? What else did you use?

We had books, and I think our teacher used to read to us as well. I think I can say now that her name was Libuše Kalivodová. She was a very kind teacher. Sometimes she even read us fairy tales.

Even during history or other lessons she would sometimes read us stories. I also remember that when I was in Year Three, we travelled by train on a school trip to Bezděz Castle. That was a huge event at the time. School trips like that were not something children did very often.

Did you go outside during breaks?

No, we stayed inside the school and simply walked up and down the corridor.

Did the school have a garden or a playground?

Yes, there was a small garden. Before entering the school, we would walk through part of it and then go into the building. Back then it was only a single-storey building, nothing like it is today. Over the years it has been completely rebuilt. Nowadays it is much more modern.

How did you get to school, and how long did the journey take?

We lived in Krocínka, about a fifteen-minute walk away. My father worked as an engineer at ČKD, and we lived in one of the company's co-operative flats.

What did you do at school that pupils no longer do today?

I think we had two or three breaks during the morning, and we always spent them walking along the corridor.

At lunchtime we also had time to eat. Some children didn't have anything to eat, so those of us who had a snack shared it with them. We were much closer to one another than children seem to be today.

We also looked after classmates who needed help, whether with their schoolwork or simply because they had no snack. If we had something, we shared it. We stayed together, and we didn't hurt or bully one another.

What was a typical school snack in those days?

Usually an apple, a slice of bread or a bread roll with butter. If your family was a little better off, you might even have some ham.

But as I said, if one of the children had nothing, we shared what we had.

What do you think would surprise today's pupils most about school life nearly one hundred years ago?

I think they would be amazed that we wrote with dip pens and ink. They'd probably find the ink itself surprising. We did all our calculations by hand, wrote letters by hand—everything was handwritten. Children today mainly know mobile phones. I think they'd be very surprised if they had to do things the way we did ninety or a hundred years ago.

My great-grandmother Jaroslava Holečková's memories show just how much school life has changed over the decades. Today, the building is home to The English College in Prague, yet her recollections take us back to a time when children sat at long wooden desks, wrote with ink, and spent their breaks walking along the corridors. Although both the building and the way children are taught have changed enormously, memories of a beloved teacher, classmates, school trips, and time spent together remain an important part of the school's history.

When I walk through the doors of the school for the first time this September, it will not simply be the beginning of a new chapter in my education. It will also be a return to a place that forms part of my family's story. My great-grandmother once sat at a desk in the very same building as a young pupil. Now I will begin my own journey there. One school building has brought together two generations, separated by almost an entire century.

Eduard Schiller, Year 1

Moje prababička oslavila 6. června 2026 své sté narozeniny. Přesto je stále velmi vitální a s úsměvem vzpomíná na své dětství i školní léta. Od září nastupuji na The English College in Prague, která sídlí v budově na Sokolovské ulici ve Vysočanech. Shodou okolností právě do této budovy chodila před téměř devadesáti lety do školy i moje prababička, která bydlela na nedaleké Krocínce.

Budova, ve které dnes sídlí English College in Prague, má za sebou dlouhou historii. Školní život v ní vypadal před desítkami let úplně jinak než dnes. Stejně tak vypadala jinak i školní budova. O tom, jaká tehdy škola byla, jak probíhalo vyučování, jaké pomůcky děti používaly a jak trávily přestávky, vypráví moje prababička Jaroslava Holečková, která tuto školu navštěvovala ve 30. letech 20. století.

Pamatuješ si svůj první den v této škole? Jaký pro tebe tehdy byl?

Šla jsem prvního září 1932 poprvé do přízemí, kde jsme měli první třídu. Poznali jsme naši paní učitelku, která se nám představila a kterou jsme měli celých pět roků.

Jak bys popsala školní budovu v té době, kdy jsi do ní chodila?

Vzpomínám si, že to byla jednopatrová budova a v chodbě byly dva nebo tři schůdky do přízemí, kde jsme měli první třídu.

Která část školy ti nejvíce utkvěla v paměti?

Myslím, že to bylo to přízemí. Z druhé strany jsme se dívali na vysočanskou radnici, která byla vlastně přes snad zahradu, nebo co to tehdy bylo, nepamatuju si. Takže mi utkvělo v paměti, že škola byla blízko vysočanské radnice.

Jak se podle tebe lišila tehdejší třída od tříd, které máme ve škole dnes?

Lišila se v tom zřejmě, že jsme měli dlouhé lavice, kde jsme seděli po dvou a měli jsme ruce vzadu. Nebo v zádech. Jinak snad… Já nevím. Bylo to tím, že prostě nebyly židle, jako jsou teď, ale byla dlouhá lavice, kde jsme seděli po dvou.

Pověz mi něco o tom, jak probíhalo vyučování v té době.

Ráno jsme přišli do třídy. Usadili se, přišla paní učitelka, pozdravila nás a řekla, jaký předmět budeme mít první hodinu. Po hodině nebo po dvou hodinách jsme měli přestávku, tak jsme chodili vždycky po chodbě asi těch deset minut. Pak jsme zase pokračovali dál v dalším předmětu, co jsme měli.

Jaké školní pomůcky jste při vyučování používali?

Měli jsme pero, kalamář na stolku, namáčeli jsme si pero do inkoustu a psali jsme perem s inkoustem, což dneska děti vůbec neznají.

A na geometrii jste používali pravítka?

Pravítka jsme měli na geometrii, trojúhelníky, ano.

A nějaké knížky a sešity, co jste také používali?

Knížky a myslím, že nám četla i naše paní učitelka. Nevím, jestli už můžu říct, že se jmenovala Libuše Kalivodová. Moc hodná paní učitelka to byla. Tak ta nám i někdy četla pohádky.

Při vyučování, když to byl dějepis nebo něco, tak nám přečetla pohádky. A pamatuju si, že ve třetí třídě jsme jeli vlakem na výlet na Bezděz, takže to byla veliká událost tenkrát. To nebylo běžné, aby děti ze třídy jezdily na výlety.

Chodili jste o přestávkách ven?

Ven jsme nechodili. Byli jsme ve škole a chodili jsme jenom na chodbě.

Měla škola nějakou zahradu nebo hřiště?

Byla tam taková menší zahrada, ano. Než se šlo do školy, tak jsme přešli kousek tou zahradou a pak jsme teprve vešli do třídy. Byla to jenom jednopatrová budova, ne jako dnes, kde prostě za ty léta se celá budova přestavěla. Dneska je mnohem modernější.

Jak ses do školy dostávala a jak dlouho ti cesta trvala?

My jsme bydleli asi tak čtvrt hodiny od školy na Krocínce. Tak čtvrt hodiny, myslím, dýl ne. Měli jsme byt od ČKD, kde táta pracoval jako inženýr. To byly družstevní domy.

Co jste ve škole dělali dříve, ale dnešní žáci už ve škole nedělají?

Myslím si, že jsme měli dvě nebo tři přestávky během dopoledne a chodili jsme tedy po chodbě.

Na svačinu jsme měli taky samozřejmě volno. Byly tam taky děti, se kterými jsme se dělili o svačinu, které ji neměly. Prostě jsme byli snad víc pohromadě s dětmi než dnes.

Starali jsme se i o ty, kteří potřebovali trošku pomoct, buďto v učení, anebo jsme jim dávali svačinky. Kdo jsme měli, tak jsme jim je dávali. Co neměli, to jsme si s nimi rozdělili. Byli jsme víc pohromadě, myslím si a neubližovali jsme si.

Co byla normální svačina v té době?

No, tak obyčejně jsme měli jablíčko, chleba nebo housku s máslem. A kdo byl trošku lépe, tak měl třeba i šunku.

No, ale jinak, říkám, kdo z těch dětiček, co tam byly, neměl, tak jsme se s nimi dělili.

Co si myslíš, že by dnešní žáky na škole z doby před sto lety nejvíce překvapilo?

Myslím, že by je překvapilo to psaní perem a namáčením do inkoustu. Inkoust, to myslím, že by je překvapilo. A že jsme počítali normálně, psali normálně dopisy, všechno ručně, což dneska děti neznají, jenom samé mobily. Takže myslím tohle, že by je překvapilo, kdyby museli nebo měli dělat to, co se dělávalo před těmi devadesáti, před sto lety.

Z vyprávění mojí babičky Jaroslavy Holečkové je vidět, jak moc se školní život za desítky let změnil. Dnes je budova součástí The English College in Prague, ale její vzpomínky připomínají dobu, kdy se zde sedělo v dlouhých lavicích, psalo se inkoustem a děti trávily přestávky na chodbách. Přestože se prostředí i způsob výuky výrazně změnily, vzpomínky na paní učitelku, spolužáky, výlety a společně strávený čas zůstávají součástí historie této školy.

Když budu v září poprvé procházet školní budovou, nebude to pro mě jen začátek nové školy. Bude to také návrat na místo, které je součástí příběhu mojí rodiny. Moje prababička tam kdysi seděla v lavici jako mladá studentka. Já tam teď začnu svou vlastní cestu. Stejná budova tak propojí dva světy, které dělí téměř celé století.

Eduard Schiller, 1. ročník