The Graduation and Prize Giving Ceremony

Dear Ms Lewis, dear Ms Černochová, dear Governors, dear Dr Brown, dear Teachers, dear Parents, dear fellow Classmates, Ladies and Gentlemen.

To represent the class of 2017 is an honour, because this year group is like no other. Not only are we special for holding the record for the number of Friday nights spent in Fancy or for being the only year group that had an IB exam interrupted due to the fire alarm going off, but also because this is the class that performed the greatest Graduation Ball Surprise Dance in the history of the English College in Prague. Because this is the class that decorated the school building like no other on our last day of school. Because this is the class that contains more talented and hard-working people than I have ever seen together in a year group, in a multitude of areas that includes academic studies, sports, creativity and philanthropy.

During our time at the ECP, every single one of us has made memories that we will always cherish, met people we will never forget, and learned lessons that we will always remember. One of these is that one can never have enough patience, as we realised during Mr Gavriněv’s nightly hour-long speeches during our Year 1 skiing trip. Although that was probably still a much better position to be in than the one we were in on our CCC trip in Year 2, which we had to end prematurely following two days filled with rain.

Over these years, we have learned that there are things in life, such as being repeatedly told that you will never be in Mr Rybarczyk’s top five students of all time, that feel like a slap in the face. In all honesty, that’s what the past two years in the IB felt like. In fact, we often found ourselves thinking that “this is getting ridiculous”. Yet the numerous deadlines and difficulties we faced during the IB gave us a topic that we could all complain about, something that is a real specialty of ours, which allowed us to unite against one great ‘common enemy’.

The people in our class are truly unique - and not just because one of them raps under that name. Our year as a whole definitely completes the IB Learner profile: we are ‘inquiring’, as demonstrated by an unnamed classmate’s decision to set up an aquarium in his locker (I would strongly recommend not to ask what happened to the fish). We are also ‘risk-taking’: if only I had a dollar for every IA, EE, and TOK deadline in our class that was met on the last day...well, let’s just say that I would probably not need to spend the next six weeks worrying about what awaits me on Judgement Day. Finally, some of us also meet the requirement of being ‘communicative’, although the classmate whose phone went off during an IGCSE exam might have taken this to an exorbitant extent.

Some of us have been here since the very beginning, while others have joined us as the years went by. Yet often I have found myself forgetting when people arrived, which I credit to the swiftness with which friendships are forged in this school. Over the past six years, we have undergone a transformation from immature kids who spent their break times filling each other’s bags with books from the “free-book shelf” in front of the library or blocking the toilets off with lockers into mature adults who have envisioned a life and a career, who are attempting to become responsible individuals. I believe we ought to congratulate one another for this achievement.

Now, many of you, fellow classmates, are probably starting to feel anxious that I won’t even mention the man, the myth, the legend, Tomáš Pasák himself, whose tendency to doze off in lessons on a daily basis has become a symbol of our class. If you are willing to bear with me for one last analysis - to the pleasure of all the Jane Eyre fans in our class, I am sure - we can see that this habit serves as a metaphor, representing the struggle of our year group to keep it all together.

With your permission, I would now like to make one final reflection. Our lives are filled with choices. Six years ago, these choices included where to go for lunch and which ECA to attend after school. Demonstrating the exponential increase in our responsibilities over time, we had to make decisions within the past year that included selecting a country in which to undertake our university studies and greatly narrowing down our list of possible careers in the future. In the subject of economics, there is a large distinction between the short run and the long run. This is no different in life, where it might initially seem appealing to take the path of least resistance, yet this may not always prove to be the most beneficial option on a long-term basis. Often, sacrifices have to be made in the short run to achieve success in the long haul. This is why we chose to attend the ECP, to write our IGCSEs, and to complete our IB Diplomas (well, hopefully). It was definitely not the easiest route to take, yet I am convinced that the experiences that we have gathered will serve as the basis of our success in the future.

I would now like to turn to expressing my fellow classmates’ and my own gratitude to some of the most hard-working and respected people we have ever met. Please join me in thanking the Governors of the English College in Prague for the unbelievable amount of work and effort they place into our school every year.

We are also greatly indebted to the Teaching Staff of the English College, who have not only supported our academic development with their vast knowledge, but also provided us with plentiful entertaining moments, including DJ ARVIS’ performance at last year’s cultural olympiad and Monsieur Bleaks’ suggestion of the so-called "Zizi" restaurant to his class, which should probably be left untranslated. We also owe special thanks to our tutors: Ms Kerr, Dr Young, Mr Jarvis, Mr Hillier and Mr Barton, who have spent dozens of hours ensuring that our absences are excused and our CAS is up-to-date and who have also provided counsel with regards to our university applications. Often, it was hard to believe that the Upper School triumvirate of Mr Hill (or the “God of UCAS”), Mr Hudson and Mr Paterson (the “IB and CAS Masters”) were really human, as the amount of work their positions needed seemed to require supernatural abilities to cope with. We are all grateful to them. Lastly, we would like to thank our Headmaster, Dr Brown, for everything he did for us and our school during the past year. (Except for extending tutor by 5 minutes.)

Finally, please join me in thanking the people who have not only stood by us our entire lives and lent us an unspeakable amount of support, but who have also made countless sacrifices over the years as we travelled along the path towards adulthood. A round of applause for those who deserve it the most, our parents!

As much as we were all looking forward to finishing our IB exams, I felt quite melancholic for a second on the day of my last exam, as it occurred to me that it was the last time I will walk out of those blue doors as a student of the ECP. Obviously that was a very short moment as immediately after I sensed the sweet taste of freedom. Yet at that moment, it felt as if our induction trip at the beginning of Year 1 had taken place only a week ago. If how fast the past years have gone by has taught me anything, it is that life is too short to waste a single second of it. In what will feel like a blink of an eye we will be university graduates looking for our first professional jobs, soon after which we will be starting our families and one day we will realise how fast it all went by. So please, make the best use of today, tomorrow, and every day that lies ahead.

Thank you for your attention, and I wish you all an entertaining evening!

Speech on behalf of the Graduates, Greg Buczkó, Year 6 student

Slavnostní maturitní večer

Vážená paní Lewis, vážená paní Černochová,

vážení členové správní rady, vážený doktore Browne, vážení učitelé, vážení rodiče, vážení spolužáci, dámy a pánové!

Je mi velkou ctí reprezentovat maturitní ročník 2017, protože tento ročník je opravdu výjimečný. Jsme známí nejen díky rekordnímu počtu pátečních večerů strávených v klubu Fancy, ale také proto, že jsme jediný ročník, který musel přerušit IB zkoušky kvůli požárnímu poplachu. Tento ročník také předvedl nejúžasnější taneční překvapení na maturitním plese v historii ECP. Také jsme ročník, který během posledního dne ve školních lavicích vyzdobil budovu školy jako žádný jiný ročník předtím. Jsme ročník, ve kterém je nejvíce talentovaných a pracovitých lidí v mnoha oborech - jako například v akademických studiích, sportu, kreativních činnostech a také filantropii, které jsem kdy v ročníku viděl.

Z doby, kterou jsme na Anglickém gymnáziu strávili, si každý z nás odnese vzpomínky, kterých si bude vždycky vážit, každý potkal lidi, na které nikdy nezapomene, a naučil se něco, co si bude vždycky pamatovat. Jednou z takových lekcí je to, že nikdy nemůžete mít dostatek trpělivosti. Na to jsme přišli během každovečerních hodinu dlouhých proslovů pana učitele Gavriněva na lyžařském výcviku v 1. ročníku. Stejně to ale byla pravděpodobně mnohem lepší situace než ta, ve které jsme se ocitli na CCC výletě ve 2. ročníku, ze kterého jsme se museli vrátit předčasně kvůli dvěma deštivým dnům.

Během let na Anglickém gymnáziu jsme se naučili, že v životě jsou věci, které ve vás zanechají pocit, jako když vás někdo uhodí pěstí do tváře. Jako například, když opakovaně slyšíte, že nikdy nebudete patřit mezi pět nejlepších studentů všech dob pana učitele Rybarczyka. Upřímně to je přesně to, co jsme cítili během posledních dvou let IB studií. Ve skutečnosti jsme se často přistihli při myšlence “že to je všechno k smíchu”. Ale přes to nám nesčetné termíny a překážky, kterým jsme během IB studia čelili, daly podnět k tomu, abychom si všichni stěžovali - a to je něco, co nám jde velmi dobře. Také nám to dalo příležitost spojit se proti jednomu velkému “společnému nepříteli”.

Lidé v naší třídě jsou skutečně unikátní - nejen pro to, že jeden z nich pod tímto jménem rapuje. Náš ročník jako celek rozhodně splňuje profil IB studenta: jsme “zvídaví”, jak to prokázal jeden nejmenovaný spolužák, který se rozhodl ze své skříňky udělat akvárium (skutečně vám nedoporučuji ptát se, co se stalo s rybou). Také se nebojíme “riskovat” - kdybych jenom měl dolar za každé odevzdání IA, EE a TOK v poslední možný termín …no, řekněme, že bych se nemusel bát příštích šest týdnů, co se stane v soudný den. Konečně, někteří z nás splnili požadavek být “komunikativní”, ačkoliv spolužák, kterému zazvonil telefon během IGCSE zkoušek, to vzal až příliš doslovně.

Někteří z nás tu byli od samého začátku, jiní se k nám přidali během studia. Často jsem se ale přistihl, že jsem zapomněl na to, kdy jednotliví lidé přišli. Domnívám se, že je to způsobeno rychlostí, jakou lidé ve škole navazují přátelství. Během posledních šesti let jsme prošli proměnou, kdy se z nevyspělých dětí, které plnily batohy spolužáků knihami zdarma z police před knihovnou nebo zablokovaly toalety skříňkami, stali vyzrálí dospělí, kteří mají představu o svém životě a kariéře, a kteří se snaží být zodpovědnými jedinci. Domnívám se, že bychom si k tomuto úspěchu měli poblahopřát.

Nyní se mnoho z vás, mých spolužáků, začíná pravděpodobně strachovat, že zde vůbec nezmíním, muže, mýtus, legendu - samotného Tomáše Pasáka - jehož tendence každý den usínat na hodinách se stala symbolem našeho ročníku. Když mi prominete jednu poslední analýzu - abych potěšil všechny příznivce Jany Eyrové - vidíme zde, že tento zlozvyk slouží jako metafora reprezentující úsilí našeho ročníku udržet to všechno pohromadě.

Pokud mi dovolíte, rád bych se zamyslel ještě nad jednou věcí. V našem životě se stále musíme rozhodovat - máme mnoho možností. Před šesti lety jsme se rozhodovali, kam jít na oběd a jaký si vybrat kroužek. Během studia se ale naše rozhodování stalo vážnější a zodpovědnější, v posledním roce jsme se museli například rozhodnout, v jaké zemi budeme studovat na univerzitě a velmi jsme museli zúžit seznam možných budoucích kariér. V předmětu ekonomika je velký rozdíl mezi termíny krátkodobý a dlouhodobý. Přesně takové je to v životě, kdy se zdá velmi atraktivní jít cestou nejmenšího odporu, ale ne vždy se tato cesta ukáže být prospěšnou v dlouhodobém měřítku. Často musíme něco krátkodobě obětovat, abychom dosáhli dlouhodobého úspěchu. A proto jsme se rozhodli pro Anglické gymnázium, pro IGCSE zkoušky a pro získání IB diplomu (no, doufejme). Rozhodně to nebyla nejjednodušší cesta, kterou jsme si mohli zvolit, ale jsem naprosto přesvědčený, že naše nabyté zkušenosti nám budou sloužit jako základna pro naše budoucí úspěchy.

Rád bych teď vyjádřil vděčnost za své spolužáky i sám za sebe nejpracovitějším a velmi respektovaným lidem, které jsme kdy potkali. Prosím, přidejte se ke mně a poděkujme členům správní rady Anglického gymnázia v Praze za jejich neuvěřitelné úsilí a práci, které každý rok do naší školy vkládají.

Jsme také velmi dlužni učitelům Anglického gymnázia, kteří svými hlubokými znalostmi podpořili náš akademický vývoj a také nám poskytli mnoho zábavných okamžiků. Jako například vystoupení DJ ARVISe na kulturní olympiádě v minulém roce nebo návrh Monsieura Bleakse jít do restaurace s názvem “Zizi”. Domnívám se, že je lépe tento název nepřekládat. Naše velké díky také patří našim třídním učitelům: paní Kerr, doktoru Youngovi, panu Jarvisovi, panu Hillierovi a panu Bartoňovi, kteří se zabývali desítky hodin tím, aby naše absence byly omluvené, čas strávený aktivitami CAS byl vždy řádně zaznamenán a kteří nám poskytli radu, když jsme se rozhodovali, na jakou univerzitu jít studovat. Někdy nebylo možné uvěřit, že členové triumvirátu - pan Hill (neboli “bůh UCASu”), pan Hudson a pan Paterson (neboli “odborníci na IB a CAS”) jsou skuteční lidé, protože množství práce, které do svých pozic vložili, vyžaduje nadpřirozené schopnosti. Všichni jsme jim moc vděčni. Na závěr bychom rádi poděkovali našemu řediteli, doktoru Brownovi, za vše, co pro nás a pro naši školu za poslední rok udělal. (Tedy kromě prodloužení času tutoru o pět minut.)

Konečně, prosím přidejte se ke mně a poděkujme lidem, kteří stáli po našem boku celý náš život, kteří nás neuvěřitelným způsobem podporovali a kteří přinesli nespočet obětí po všechny ty roky, kdy jsme směřovali k dospělosti. Prosím, zatleskejte těm, kteří si to zaslouží nejvíce, našim rodičům!

Všichni jsme se těšili na to, až dokončíme naše IB zkoušky. Musím se ale přiznat, že jsem poslední den zkoušek pocítil jakousi melancholii. Došlo mi, že to je naposledy, kdy projdu těmi modrými dveřmi jako student Anglického gymnázia. Byla to jenom krátká chvilka, protože hned potom jsem pocítil sladkou chuť svobody. Stejně se mi ale v tento okamžik zdálo, že se náš seznamovací výlet v 1. ročníku uskutečnil před týdnem. Pokud mě rychle míjející roky něčemu naučily, je to především skutečnost, že život je příliš krátký na to, abychom promarnili i jednu jedinou sekundu. Za dobu, kterou budeme pociťovat jako mrknutí oka, z nás budou úspěšní absolventi vysokých škol, budeme si hledat naše první zaměstnání, brzy poté si založíme rodinu a jednoho dne si uvědomíme, jak to všechno hrozně rychle uteklo. Proto, prosím, využijte naplno dneška, zítřka a všech dnů, které máte před sebou.

Děkuji vám za vaši pozornost a přeji vám všem hezký večer!

Proslov, Slavnostní předávání cena vysvědčení, Greg Buczkó,

6. ročník

ECP Year 6 The Last Bell - Poslední zvonění

photo/video by Václav Bašta, Y3 student:

The ECP Newsletter

Issue 2 · 05 Jun 2017

In this issue